Sinead Gold

Včera jsme měli nepříjemnou rozmluvu po skypu s tím mým člověkem. Začalo to diskusí o svatbě a skončilo to přemítáním o tom, jestli bychom se neměli spíš rozejít. Někdy mu vůbec nerozumím. Ale nemyslím si, že bychom spolu v budoucnu nevycházeli. Spíš se domnívám, že si myslí, že bych po něm chtěla nemožné. On neumí dělat nic napůl, všechno musí být perfektní… Třeba si myslí, že bych po něm chtěla, aby se vzdal toho, na čem mu záleží, kvůli všedním starostem. Že po něm budu chtít, aby se vzdal létání v oblacích a touhy po věcech sotva dosažitelných. Hlupáček, neuvědomuje si, že právě díky tomuhle jsem se do něj zamilovala.

Muži mají velkou výhodu v tom, že nemají mateřský instinkt. Každá žena, ve které se mateřský instinkt už probudil, ví, že pak už není nic jako před tím. Muž nikdy nepochopí, co se v ženě děje. A je jedno, jestli se jedná o puťku domácí, emancipovanou manažerku nebo vysazenou feministku, která zásadně chodí bez podprdy a fluše po chodnících. Od Evy z Ráje jsme všechny stejné. I v recenzi na divadení představení o Coco Chanel jsem se dočetla, že navzdory životnímu příběhu nikdy nepřestala být naivní švadlenkou, která touží po tom, po čem většina žen – po dítěti a manželovi. Časem k tomu dospěje v podstatě každá žena. Některá v osmnácti, jiná na prahu třicítky. Některá až tehdy, kdy už to není možné. Některá mateřství obětuje kariéře nebo pomoci druhým. A já se svým způsobem bojím, že mě vztah s tím mým člověkem mateřství bude stát.

On zas za každou cenu chce mít svůj život pod kontrolou. No, myslím, že to se dá hodnotit mnoha různými způsoby. Jak je člověk volný, záleží vždy na úhlu pohledu. Svým způsobem budeme vždy otroky – otroky pracovní smlouvy, společenských zvyklostí, nepsaných pravidel, otroky vlastní lenosti a otroky lásky k bližním lidem. Můžeme být i otroky času a podřizovat se tomu, že s příchodem zimy už nejde chodit v kraťasech a žabkách. Otroky budeme vždy. Ale ať už šťastnými a nebo nešťastnými, záleží na nás.

Zajímá mě spíš, jestli ale opravdu jde mít svůj život pod kontrolou. Stále nevím, jak si s tím pojmem poradit… Znamená to, že vše bude tak, jak si představuju? Podle mých plánů, podle toho, co já řeknu, že bude?

Domnívat se, že si některé věci můžeme na osudu vydupat, je víc než naivní. Nikdy v životě není nic tak, jak si představujeme. Nemusí to být hned horší. Život nás může příjemně překvapit. V jedné písni se zpívá: „Vždyť život je krásný tím, co nového nám přichystá.“ A opravdu, chtěli bychom žít s vědomím, že známe svoji budoucnost? K čemu by bylo potom žít život, kdyby už náš životní příběh byl předem někde napsán?

Mít život pod kontrolou… Může to znamenat spíš to, že vím, proč se děje to, co se děje? K tomu bych se přikládala spíš. Je to takový rozumný náhled na věc. Ovšem… Co svět světem stojí, vždycky se historie odvíjela díky tomu, že někdo někde tahal za nitky. Neznáme pravý důvod pro to, proč se v celosvětové politice děje právě to, co se děje. Nemáme to pod kontrolou. A známe objektivní pravdu i v těch menších věcech? Dozvídáme se snad z médií čirou pravdu? Nebo nás všichni jen manipulují? Manipulace je dnes všude. Od médií, přes reklamy, až do všedního života. Můžeme pokládat za manipulaci i to, že když jdu na pracovní pohovor, přemýšlím, co si vzít na sebe, abych vypadala příjemně / seriózně / zodpovědně / originálně / sexy? Z tohoto úhlu pohledu lze taky mít život pod kontrolou jen stěží. Myslím, že by to stálo mnohem víc úsilí, než za kolik to stojí.

Mít život pod kontrolou ale může znamenat i pouze to, že mám nějaký sen a proto se snažím dělat, co můžu, abych ho dosáhl? Vědět, co chci, a téhle prioritě podřídit věci podružné? Jít si za svým snem, který je pro nás extrémně vzrušivý, a případně obětovat mensí sny. A vědět, proč jsme přišli pávě o ně. To může znamenat „mít život pod kontrolou“. Taková kontrola nad životem je velice rozumná. Znamená to i přijmutí dobrovolného otroctví: Chci jet do Jižní Ameriky, a proto musím makat jako šroub. Nemám rád tu buzeraci v práci, ale sen o Jižní Americe si nedám vzít. A podobně i v dalších věcech. Já nechci zemřít a nic po sobě nezanechat. Chci dítě. A proto se vzdám nevázaného stylu života a v rozumných mezích se pokusím usadit. Nechám být závratnou kariéru a spokojím se se středním managementem. Vím, proč dělám, co dělám. V takovémto nazírání života pod kontrolou bych toho svého člověka podporovala všemi možnými i nemožnými prostředky.

Ale kdo ví, jestli o to ještě bude stát.

Když se zamýšlím na těmi našimi dvěma prioritami, kterých se ani jeden nechceme vzdát, zjišťuji mile překvapena, že se vůbec nekříží. Nijak si nepřekáží. Proto se ptám: to opradu není možné, aby tyto dvě priority žily spokojeně vedle sebe, nebo dokonce i šťastně spolu? Zvlášť vzhledem k okolnosti, že se jejich majitelé tak moc milují?

Není to jen tím, že je člověk automaticky připraven očekávat od jiných lidí špatnosti, podrazy, že nám budou naše sny brát, ne nás v nich podporovat? „Každému jde o vaše štěstí. Nenechte si ho vzít!“ Chci snad já být pro svého člověka koulí na noze, která mu brání v rozletu? Řetězem sice zlatým, ale pevným, vedoucím ke kleci? Chci snad být někým, kdo bude za jeho zády tahat za nitky? Kdo mu bude lhát do očí pro „jeho vlastní dobro“?

Ne.

Proto doufám, že kdyby měl on odpovědět na otázku, která se váže k mé prioritě, odpoví stejně. A pokud ano, pak už je vše jen o důvěře. O bezmezné a naprosté důvěře, která s lehkým svědomím odevzdá váš život do rukou jiného člověka. O důvěře takového rozsahu, která se v dnešní společnosti rovná prakticky sebevraždě. Ale o důveře, bez které to ve vztahu dvou milujících se lidí nejde.

O důvěře, o které se teď musíme rozhodnout, jestli ji k tomu druhému máme.