Mí drazí pozemšťané! Asi tady nejsem sama!
V některých chvílích mám pocit, že lidé, které vídám kolem sebe, nejsou vůbec žádní lidé. Ale že jsou zrovna jao já maskovaní mimozemšťané. Nebo to tak alespoň vypadá.
Už jsem v životě potkala hodně zvláštních lidí, podivínů, bláznů a ztřeštěnců, ale nade všechny je ojedinělá moje spolubydlící.
Je to bytost od pohledu obyčejná, ale má jednu zvláštnost. To, že si zamyká svůj pokoj, když odchází, je u většiny pozemšťanů naprosto normální. Trochu mě zaráží to, že se zamyká, když jde spát. Velice mě zaráží, že si zamyká svůj pokoj i na těch několik okamžiků, když jde do koupelny. A nenechává si ve společnách prostorách ani kartáček na zuby. Dotýká se mě, že zřejmě působím dojmem někoho, kdo je schopen jí do poslední ponožky vykrást pokoj, zatímco se sprchuje, nebo jako někdo, kdo jí bude nenápadně po jednom útržku rekvírovat toaletní papír.
Když jsem se o tom zmiňovala tomu svému člověku, jen se usmíval a patrně se domníval, že jenom přeháním. Pak byl několikrát svědkem toho, jakým způsobem si ona zmiňovaná bytost svůj pokoj zamyká:
„Zamyky zamyky. Odemyky. Zamyky. Lomc lomc dveřmi. Lomc dveřmi. Odemyky. Zamyky zamyky. Odemyky. Zamyky. Lomc lomc. Lomc lomc lomc. Zamyky nejde. Odemyky odemyky. Zamyky zamyky.“ Odchází.
Zrovna včera jí zamčení dveří o dvou západech trvalo 13 vteřin, ale jejím rekordem zatím zůstává 25 sekund. Tehdy i ten můj člověk uznal, že je to když ne divné, tedy alespoň neobvyklé. Co to má znamenat, netuším. Ale domnívám se, že možná bude z nějakého zvláštního, mimozemského rodu. A to rodu nadmíru paranoidního.