Sinead Gold

Momentálně mám před sebou několik (bolestně málo) posledních měsíců na vysoké škole přírodovědného zaměření. Zvláště v posledních měsících jsem zažila poměrně hluboké rozčarování a bez nějakého velkého přehánění mohu říct, že jsem konsternována poměry, které panují na naší fakultě, jakožto i (v nadhledu a s odhadem) v celém českém „vysokoškolství“.

Mně už nezbývá, jak prohlásila moje rodná matka, nic jiného, než to tam nějak doklepat. Ale i tak bych se ráda podělila o svoje poznatky. Ne proto, aby mi někdo přitakával a nadával spolu se mnou, jak to za nic nestojí. Ani nevěřím tomu, že se najde někdo, kdo s tím něco udělá. Spíš chci pouze vyjádřit své myšlenky a názory, přidat pár rad a pak jen budu doufat, že se někdo poučí z mých chyb a někomu to pomůže. Chtěla bych se věnovat především následujícím tématům:

Délka studia

Odborná úroveň

Praktické dovednosti

Zpoplatnění studia?

Kvalita studentských prací

Spojení s ekonomickou sférou – reálné projekty, existující společnosti

Věda a výzkum vs. Studium

Tak vážení, připravte se na kritiku českého „vysokoškolství“.

Začnu tím, jak je tvořena taková skladba učiva pro běžného studenta biochemie.

Bakalářské studium vypadá tak, že student musí absolvovat spoustu teoretických předmětů, které se mu nikdy nebudou k ničemu hodit. Především matematika, fyzika, anorganická chemie či anatomie rostlin… Studentovi to nic neříká a má dojem, že vysoká škola je o tom naučit se, co se po něm chce, na zkoušky a pak to zapomenout (bohužel to zjevně není jenom dojem, jak poznává později). Ve třetím ročníku si má vybrat téma bakalářské práce. Jeho odborné znalosti jsou žalostně nízké, prakticky nulové, a tak udělá to, k čemu ho vedou zkušenosti na VŠ získané: vybere si cestu nejmenšího odporu. V okamžiku, kdy se přihlásí k tématu, které mu mlhavě něco připomíná, začíná postupně řešit, kde brát materiály a jak se taková práce vůbec píše. Protože práce má mít i experimentální charakter, bude pravděpodobně třeba, aby strávil pár dní v laboratoři. Ne o moc víc, protože si přeci zvolil cestu nejmenšího odporu. Ve třetím ročníku už se ale setká s některými zajímavějšími předměty, třeba kupříkladu už má dokonce i předmět s názvem Biochemie (po dvou letech studia oboru!) a začíná tušit, že existují i technologie a metodologické principy, které je dobré znát. A že je hezké umět nakreslit Krebsův cyklus a β-oxidaci mastných kyselin, ale v laboratoři nepozná hmoťák od kapaliňáku (vědecký hantec). Když nebude cesta odporu úplně minimální, s nějakou takovou technologií se i setká v praxi. Jinak skončí pouze s pipetou v ruce.

Výsledkem bakalářského studia je tak student, který absolvoval přednášky z matematiky, fyziky a jiných mu neužitečných předmětů, ze kterých už nic neví, protože to od zkoušky nepotřeboval. Z hlavního předmětu oboru má pouze základní znalosti, dá se říct jen rozšířený obsah studia na střední škole. Jeho bakalářská práce je napsaná mizerně, prezentovat ji neumí, experiment měl prolézací charakter („Tak tu něco udělej, ať tam máš co napsat.“). V laboratoři se toho moc nenaučil (nebylo kdy a kde), do vědeckého pracovníka má daleko znalostmi i přístupem.

Tak. A magisterský stupeň.

Student se začíná seznamovat s odbornými předměty. Dozvídá se užitečné věci na přednáškách  teorie i metodologie. Začíná chápat, co všechno by mohl někdy dělat. Možná někde absolvuje nějaké to směšné laboratorní cvičení, ale je to všechno „šup sem, šup tam“, neví proč se co dělá, hlavní je odevzdat jakýsi kus papíru (rozuměj protokol). Nejvíc se samozřejmě naučí při práci na diplomce, na kterou má teď celé dva roky, a tak už to může mít i nějaký smysl. V posledním ročníku se dozvídá spoustu zajímavých věcí a dostává chuť opravdu studovat a věnovat se něčemu užitečnému… Bohužel, s křížkem po funuse.

Konec kritiky. Teď si dovolím egocentricky na svém vlastním blogu udělit pár rad, jak by to mělo fungovat.

Student, který přichází na vysokou školu, by už měl mít určité teoretické znalosti ze středních škol, jinak by se na VŠ neměl přeci ani dostat (Od toho jsou přijímací zkoušky, že?). Je proto zbytečné opakovat učivo ze střední. Jen ať si študentíci zvykají, že musí začít makat. Z učebního plánu by měly být vyškrtnuty předměty, které jsou tam do počtu. Důraz by měl být kladen na odborné předměty, kvůli kterým se student přeci rozhodl tento obor studovat. Neměl by si taky samozřejmě vybírat předměty podle úspěšnosti ukončení, ale to bychom už chtěli moc. Stačilo by, aby se student účastnil co nejvíce praktických cvičení. V rámci své práce by měl být zapojen do smysluplného projektu, kde se klade důraz na výsledek, ne na to, aby to nestálo moc peněz (můj případ, a po nocích brečím do polštáře nad nesmyslně promarněným časem a degradací mých schopností). Samozřejmostí by měly být přednášky o řešení reálných problémů z praxe (od zemědělství po medicínu), prezentace konkrétních výzkumů, při kterých by se probouzela ve studentech touha dělat něco užitečného (u nás takové přednášky v 5. ročníku).

Důsledky by byly zhruba takové:

Doba studia by se klidně z pěti let dala snížit na tři (zlikvidovala bych tvrdou část bakalářského studia). Už po třech letech by studenti měli mít odborné znalosti, které jsou v souvislosti s předmětem jejich studia. Při aktivním zapojení do velkých projektů by získali neocenitelné zkušenosti, při spolupráci s reálnými firmami a řešením konkrétních případů by mohli být i oceňováni (jakási obdoba pracovní stáže), měli by si automaticky co napsat do životopisu, v případě vzájemné spokojenosti snad i potenciální pracovní pozici.

A větší část z nich by mohla nastoupit na postgraduální studium, kam spousta lidí nejde jen a pouze proto, že by studovali do 28-mi let, za tu dobu by si nic nevydělali a po skončení by byli absolventy bez peněz a bez praxe a s třicítkou na krku. Zvlášť pro ženy, které by chtěly rodinu, je to nepříjemná situace. A pro vědeckého pracovníka je magisterský stupeň dost málo.

Zároveň by zkrácená doba studia vedla k tomu, že náklady na studium jednoho studenta by se snížily, a tím by se dala zkvalitnit i výuka, především zapojením studentů do již zmiňovaných projektů bez ohledu na to, že to stojí peníze (přitom každé pracoviště dostává na studenty, kteří tam pracují, dotace).

Domnívám se také, že pokud by se studenti oproti současnému stavu opravdu něco naučili a měli by záruku, že se z nich stanou odborníci, kteří najdou uplatnění na pracovním trhu, nebyli by proti tomu, kdyby měli být nějakou částou přispivateli na takovéto plnohodnotné studium.

Téměř v poznámce pod čarou: Někdo by měl v rámci jednorázové (dobrovolné?) přednášky seznámit ty, kteří nemají zdroje mezi staršími spolužáky, ohledně toho, kde hledat odbornou literaturu a články a jak se vlastně píše ta odborá práce. S ukázkou, rozborem… Jako sloh na na češtině, vždyť to znáte :-)

Podpořila bych také možnosti setkávání studentů při práci. Evžen se přijde podívat za Oskarem, co to vlastně dělá, ten mu to může vysvětlit a Evžen tak uvidí v reálu něco, k čemu by se jinak nedostal (třeba ten hmoťák, že!). A hlavně, nikdo nebude Evžena z pracoviště vyhánět, že tam nemá co dělat!

Před výběrem závěrečné práce by měl mít student už nějaké povědomí o jednotlivých pracovištích a o tom, co se tam dělá. Aby vůbec věděl, k čemu se hlásí. Ideální by byly takové malé exkurze prováděné studenty, kteří tam už svoje práce páchají. Při tom by se naučili smysluplně prezentovat svůj výzkum a studenti by se spíš na něco ptali, kdyby viděli laboratoř a prováděnou práci, než když usínají před plátnem s promítaným suchopárným textem.

Shrnuto suma sumárum: Méně zbytečné teorie, více praxe!!!

Rada pro případné zvědavé prestudenty je nasnadě: Nevybírejte si cestu nejmenšího odporu. Účastněte se co nejvíce praktických předmětů, které jediné vás mohou trochu obeznámit s praktickou prací. Závěrečnou práci se nebojte vybrat si mimo fakultu, na různých odborných pracovištích – jednak se po vás bude chtít kvalitně odvedená práce a nebude vám vyčítána spotřeba materiálu, jednak když budete mít štěstí, tak oproti škole tam můžete posléze najít pracovní pozici. Všechny projekty, do kterých se můžete zapojit (pokud něco takového lze), berte jako zkušenost, i jako výhodu oproti ostatním. Protože i když jsou všichni spolužáci kamarádi, nakonec pro vás stejně budou konkurence. V rámci možností a volného času se poohlížejte po paralelním přivýdělku a potenciálních zaměstnavatelích (Ano, ne všude, např. u nás, je to možné… Žel.).

Se slzou v oku doznávám následující. Je téměř tragické, že má osoba si za pět let strávených na vysoké škole odnesla především toto: naučila jsem se práci na počítači, mám těžkou závislost na internetu a naučila jsem se odpovídat na otázky, na které neznám odpověď tak, aby to vypadalo, že jsem odpověděla.

Neučíme se pro školu, ale pro život. – Lucius A. Seneca

Investice do vědění nesou nejvyšší úrok. – Benjamin Franklin

Nestačí vědět, vědění se musí použít. – Johann W. von Goethe

Škola a výchova v ní mi nedaly nic. – Charles R. Darwin

:-)